Slepota

Přední strana obálky
Plus, 2010 - Počet stran: 389

Co říkají ostatní - Napsat recenzi

Recenze od uživatele - Označit jako nevhodné

Pěkný, napínavý katastrofický román, v kterém bych zase
tak moc nenacházel vzletné myšlenky, které uvádí
doslov: "José Saramago ve svých dílech opakovaně
kritizuje existující společenské pořádky, uspořádání a
fungování světa, řízeného pravidly moderní
civilizace, peněz, majetku, "slepé“ spotřeby.", což je
daleko od toho, co sám říkal: "Seděl jsem sám v jedné
lisabonské kavárně a najednou mě kdoví proč napadlo,
jak by svět vypadal, kdybychom byli všichni slepí. A
vzápětí jsem znal i odpověď. Uvědomil
jsem si, že už slepí jsme. Že nás obklopuje slepota,
nikoliv jako fyziologická vada, ale jako vada duše.“
A právě o chování společnosti k postiženým zrakem, ale
také o chování takových lidí ve vypjaté situaci kniha
je spíš. Sice se nedozvíme, proč vznikla epidemie bílé
slepoty a proč najednou ustoupila - trochu toho
racionálna mě tam chybělo, stejně tak zdůvodnění, proč
jako jediné zůstal zrak lékařově ženě. Myslím si, že opět ještě daleko věrohodnější by bylo, kdyby takových postav, které nezasáhla epidiemie, kterým zůstal zrak mělo zůstat trochu více.
Autor si výborně uvědomuje, že když lékařova žena prozradí dřív, než bude potřeba, že vidí,
tak jí slepci svými požadavky o pomoc uštvou.
Vykreslený život v karanténě je hodně drsné počtení: lidé klesnou na úroveň zvířat.
Na druhou stranu bych do dění zapojil více pravých slepců, těch, kteří byli nevidomí už před ipedimií, od kterých by se mohli slepci ledaccos naučit, například v této souvilosti je mi také divné, proč třeba i sami osleplí epidemií nepřišli na to, že by jim k orientaci a chůzi mohlo posloužit něco, co by se blížilo bílé slpecké holi - nějaké klacky, tyče.
Kdybych si nepřečetl doslov, asi bych sám nepřišel na to, že kniha či jeden ze závěrečných obrazů v kostele je vlastně kritikou církve: "Součástí jeho (autorova) světonázoru je i vytrvalá kritika katolické církve jako pokrytecké instituce sloužící mocenským cílům. Autor, pro něhož je "Bůh mlčení vesmíru a člověk výkřik, který tomu mlčení dává smysl“ (Cadernos de Lanzarote), církvi opakovaně vyčítá, že člověka "oslepuje“, že omezuje jeho poznání. Nepopírá přitom, že člověk potřebuje v něco věřit, ale i tato víra je často jen zhoubně slepá." Se závěrem citace z doslovu naopak souhlasím a v knize to je, i když nerozvedeno do takové šířky. Bylo by velmi zajímavé, kdyby kniha pokračovala dál - jak by slepci dali svět do pořádku a nebo i jak se společnost znovuvidících napravila (?).
S prostředí komunity nevidomých mám kontakt, sám jsem těžce slabozraký.
 

Bibliografické údaje